Obdivuju ženy, kterým brýle sluší, dneska už chápu, že je to hlavně o vnitřním pocitu. Ze mě bylo vždycky na první dobrou znát, že se v nich necítím dobře, že jsem nejistá a že bych se v nich radši schovala někam mimo zraky ostatních. Navíc hodně sportuju a pro sportovce jsou brýle dvojnásobným handicapem.

Pak jsem s finanční podporou svých rodičů objevila kontaktní čočky a řadu let je celkem bez potíží nosila. Oproti brýlím pohoda, jenže kolem pětadvacátých narozenin mi najednou začaly vadit. Měla jsem dojem, že mi oči vysušují, vydržela jsem v nich vždycky jen pár hodin, ale potom začaly být v oku nepříjemné. Nechtělo se mi, ale musela jsem se alespoň částečně zase vrátit k neoblíbeným brýlím. V té době jsem začala uvažovat o laserové operaci, ale nebyla jsem si jistá, nechtělo se mi ani utrácet tolik peněz, ačkoliv když jsem si spočítala, kolik už jsem dala za čočky a brýle, operace z toho vyšla jako vítěz.

Tak třeba za pár let, až mě ty brýle budou doopravdy štvát, říkala jsem si. Když jsem z čoček dostala zánět a pár týdnů si do očí kapala antibiotika a kortikoidy, už jsem se dost naštvala. Pár měsíců jsem se čočky vůbec nasazovat neodvažovala a tiše trpěla výhradně v brýlích. Uplynulo dalších pár měsíců a já se viděla s kamarádkou ze školy. Prý byla před půlrokem na operaci očí a super, vidí jako rys, u moře se bez potíží potápěla a vůbec je její život prý od té doby o dost lepší. Chválila lékařku, která jí zákrok prováděla, a dala mi na ni kontakt. Prý kdybych se těch brýlí chtěla zbavit taky.

Nechtěla jsem nic riskovat, takže jsem nejprve několik dní po večerech googlila informace o laserových operacích. Opravdu nemůžu oslepnout? Sháněla jsem samozřejmě i recenze na onu kliniku, kterou mi kamarádka doporučila. Hm, nic moc. Ale při tom googlování jsem narazila na jinou, která mi byla sympatická a i zkušenosti ostatních s ní zněly vesměs pozitivně. A tak jsem se na kliniku Oftum objednala na předoperační vyšetření.

Z osmého patra, ve kterém Oftum na Pankráci hned vedle Arkád sídlí, byl skvělý výhled. Nicméně na dívání nebyl čas, protože jsem během chvilky šla na řadu. Paní doktorka Ivana Macejová mě nejprve důkladně vyšetřila, celé to trvalo zhruba hodinu. Na přístrojích, jejichž názvy si samozřejmě nepamatuji, mi zkontrolovala ostrost zraku, nitrooční tlak, tloušťku a zakřivení rohovky, šířku zornice nebo binokulární vidění. Prozkoumala i mou sítnici a sklivec. Nic z toho nebolelo, jen jsem měla po vyšetření ještě trochu rozkapané oči. Metrem i pěšky se přesunete, kam potřebujete, jen pár hodin potom ještě není dobré řídit auto.

Po vyšetření jsem dostala pomyslnou nálepku „k operaci naprosto vhodná" , a protože jsem už předtím dva týdny nosila jen brýle (čočky by mohly vyšetření zkreslit), rozhodla jsem se, že není na co čekat a objednala se na operaci příští týden. Pokračovala jsem tedy dál v nošení brýlí a občas si do očí nakapala ještě umělé slzy kvůli jejich lepšímu zvhlčení.

Asi bych lhala, kdybych tvrdila, že jsem před operací nebyla nervózní. Byla. Den předtím jsem si zbaběle říkala, jestli to ještě neodpískat, co když se to nepodaří? Asi to na mě bylo v den zákroku vidět, protože jsem po kontrolním úvodní vyšetření rovnou dostala tabletu Lexaurinu na uklidněnou. Protože moje tělo normálně funguje bez prášků, tenhle zabral celkem rychle. Když mi pak sympatická

sestřička začala kapat do očí znecitlivující kapky, měla jsem skoro chuť se usmívat. Vedle mě navíc seděl jakýsi známý německý model, který za operací dorazil až sem do Prahy. Škoda, že jsem si ho bez brýlí a s těma rozkapanýma očima nemohla líp prohlédnout!

Na sál se zataženými roletami jsem šla už celkem v klidu. Lehla jsem si pod přístroj a lékař mi jedno oko zakryl. Do toho, které šlo na řadu jako první, mi lékař vložil rozvěrač, abych nemohla mrkat. Na internetu jsem o této proceduře četla leccos, ale rozvěrač nebolel, jen jsem cítila chlad kovu a lehké zatáhnutí. Pak už jsem měla nad hlavou laser, který mi měl odstranit dioptrie jednou provždy. To jsem ale vnímala jen pocitově, v reálu jsem neviděla skoro nic. Podle instrukcí jsem pozorovala zelené nebo červené světýlko a připadalo mi, jako bych přes oko měla jakousi neprůhlednou clonu. Chvíli jsem se takhle dívala do světla a cítila na oku mírný tlak.

Trval ani ne minutu a pak světlo zhaslo. Posléze mi lékař nakapal do oka kapky, které příjemně chladily. A na řadu přišlo druhé oko. Za dalších pár minut už jsem seděla v odpočinkové místnosti a rozkoukávala se. A byl to dost šok – i když v tu chvíli ještě vidíte rozmazaně, vidíte bez brýlí! Žádná bolest, žádné výrazně popraskané žilky. Po dvou hodinách, kdy jsem se ještě musela vrátit na kontrolu, už jsem viděla skoro dokonale ostře. Mimochodem, pan doktor Tomáš Juhás, který celý zákrok prováděl, působil naprosto profesionálně. Bylo znát, že operuje takřka denně, po celou dobu na mě navíc klidným a uklidňujícím hlasem mluvil, takže jsem vždycky věděla, co bude následovat.

A to je všechno? Fakt žádná bolest, žádné potíže? Jako že už budu takhle hezky ostře vidět napořád? To všechno se mi honilo hlavou ještě ten den večer. Pořád jsem čekala, co přijde, až odezní anestetické kapky, ale nedělo se nic. Jen jsem si do očí nesměla sahat a nesmím chodit další dva týdny do bazénu, sauny nebo vířivky a také dva týdny cvičit. Dostala jsem také oční kapky, na první týden antibiotika a minimálně dva týdny umělé slzy. A jako bonus super značkové sluneční brýle Ray Ban. Druhý den už jsem viděla natolik dobře, že bych klidně mohla jít do práce. Jako spousta dalších lidí jsem si ale operaci naplánovala na pátek a přes víkend ještě oči co nejvíc šetřila.

Už je to týden, co jsem zákrok podstoupila, a každé ráno se budím s tím, že normálně vidím. Hned jak otevřu oči, i když večer ulehám, pořád. Neřeším brýle ani čočky, prostě vstanu a jdu. Přítel tvrdí, že jsem úplně pookřála. Taky mám ten dojem.

Kdybych věděla, jak rychle a bezbolestně celá operace proběhne a že ani hojení neprobíhá nijak bolestivě nebo dramaticky, šla bych na to klidně hned po dvacítce, kdy už jsem měla ustálenou oční vadu na úctyhodných -6 dioptrií. Nevím, jestli takhle skvěle pracují i na ostatních klinikách, ale Oftum ve mně zanechalo skvělý dojem, protože na kombinaci profesionality a milého chování z českých nemocnic moc zvyklá nejsem.